Sníst, či nesníst
Marshmallow experiment, nebo také Stanfordský experiment, poprvé provedl Walter Mischel na přelomu 60. a 70. let. Sestavil skupinky dětí lišící se různými znaky. Každé z nich zavedl do separované místnosti, kde byl připraven marshmallow nebo jiná cukrovinka. Dítě mělo na výběr ze dvou možností. Mohlo cukrovinku sníst nebo odolat a za odměnu dostat další. Po odchodu byly sledovány reakce dětí. Většina marshmallow snědla, velké množství z nich zapojilo kreativitu a jen malá část si počkala na odměnu. Zajímavé je, že způsob řešení korespondoval s jejich chováním v dospělosti. Ty děti, které marshmallow snědly nebo okousaly, bojovaly se slabou vůlí. U těch, co ho olízaly, se projevilo kreativní myšlení. Jedinec, který vydlabal vnitřek marshmallow z jedné strany, na kterou ho postavil, takže to vypadalo, že je netknutý, byl nadaný v technické oblasti. Děti, co vydržely marshmallow odolat, dosahovaly v životě díky své silné vůli největších úspěchů.
Opice v davu
Sociálních experimentů, kdy hlavní roli hraje opice, respektive člověk s opičí maskou, je celá řada. Ve všech případech se jedná o zkoumání „fenoménu koktejlové párty“, kdy dochází k zúžení celkové vnímavosti v důsledku zaměření pozornosti na určitý jev. Patří sem experimenty vedené Danielem J. Simmonsem, které jsou založené na počítání předem určených pohybujících se subjektů nebo jevů. V takovém případě člověk snadno přehlédl opici, která vběhla do tančícího davu nebo na basketbalové hřiště. Jeden z nejznámějších experimentů je s opicí v autobusu.
Opice zaujala místo v téměř zcela zaplněném autobusu. Příchozí cestující natolik zaměřili svou pozornost na hledání volného místa, že si ji vůbec nevšimli. Mnohdy si k ní dokonce přisedli a zaregistrovali ji až ve chvíli, kdy byla jejich vnímavost opět rozšířena. Těch, co si opice všimli, bylo v obou případech opravdu malé množství a následně vyšlo najevo, že se jedná o lidi, kteří musí v rámci svého zaměstnání dávat pozor na více věcí najednou.
Mezi další zábavné, ale zároveň přínosné, experimenty patří například pokus Nisbetta a Wilsona, kteří zkoumali „haló efekt“.